Menu

Začít u sebe

Začít u sebe

Co, když nefungují dobře moji podřízení?

Udělejte mi něco s těmi lidmi. Pořád nedělají to, co mají. Nějak nám to pořád nefunguje, co s tím? Proškolili jsme už částku … a téměř žádná změna. Poraďte mi, co mám dělat.

Takové věty slýchávám v různých obměnách přímo či nepřímo vyřčené často. A mám na ně jednoduchou odpověď. Máme-li pocit, že nefungují lidé kolem vás, musíme začít hledat v prvé řadě u sebe. Pokud začneme hledat důvody ve svém okolí, v podmínkách, v lidech, sami stojíme na místě a většinou si jen hledáme důvody a výmluvy pro to, nedívat se na sebe. To ale žádnou změnu ani radost z ní nepřináší. Lidi kolem sebe nezměníme. Pokud u nich má opravdu nastat změna, musí se pro ni rozhodnout sami. Jinak za ní nepřijmou odpovědnost a nám se naše „pomoc“ či donucení k nějaké akci vrátí dříve nebo později jako bumerang. Speciálně v nadřízených pozicích.

To nejlepší, co pro ně můžeme udělat je změnit sami sebe. Pracovat na sobě, učit se nové věci, dělat je jinak a lépe. To jak fungují lidé pod námi, svědčí nejvíce o našich schopnostech je vést a řídit. Skládá se to z mnoha střípků. Jestli máme sami jasno a jistotu o tom, co přesně chceme (co chceme vybudovat a kam se chceme se svým týmem dostat). Jak pevně sedíme ve své šéfovské roli a přijali jsme za ní odpovědnost. Jakou máme sebedůvěru a vnitřní jistotu. O jaké hodnoty se při vedení, řízení a rozhodování opíráme. Jak máme vymezené hranice toho, co patří nám, co kolegům a co podřízeným. Jak dokážeme vymezit, zadat a předat práci. Jakou máme ve své lidi důvěru. Zda jim umožníme a umíme je dovést k převzetí zodpovědnosti. Jak jsme důslední. Jak reagujeme na to, co dělají. Jak se vůči nim cítíme jistě. Co jim prochází a co ne. Co jsou naučení dovolovat si dělat. Jak si dovolíme být vůči nim větší a přitom je respektovat a mít je rádi. Jaké máme návyky, rytmus. Jaký jim dáváme osobní příklad. Čemu věnujeme pozornost. Jak plodné jsou naše diskuse a jak umíme ukončit ty neplodné. Je to opravdu bohatá mozaika vašich osobních schopností a dovedností a obrovský prostor pro rozvoj.

Lidé kolem nás nám dělají to, co jim dovolíme, a reagují na naše činy. Pokud začneme měnit sebe, svůj styl vedení a řízení bude je to nutit měnit se také. Pokud nezměníme něco sami, proč by se měli měnit oni? Vždyť to přece z jejich pohledu tak pěkně funguje a už si zvykli!

To, co nás při vykročení ke změnám u sebe nejvíce blokuje je náš vlastní strach. Vnitřní obavy, nejistota, nejasnost toho, jak to vlastně má být a jak to chceme. Obava pustit se svých zažitých modelů a vyzkoušených způsobů fungování a uvažování. Ovšem pokud nejsme spokojení s tím, jaké výsledky náš současný způsob fungování přináší, narazili jsme na jejich limity a omezení a chceme-li jít dál, potřebujeme je doplnit a rozšířit. A to nejdříve sami u sebe. Pustit se do změn a do práce na sobě, je vždy spojené s rizikem. Člověk zkouší věcí, se kterými nemá zkušenost, nemá je zažité a neúspěch prostě hrozí a k růstu to patří. Jak říkala jedna moje moudrá učitelka: „Člověk, který si není ochotný namlít hubu, se nikdy v životě nic nenaučí.“ Pokud máte chuť a chybí jen maličko k tomu vykročit, nemusíte být na změnu úplně sami. Stačí hledat, určitě na trhu někoho najdete. Jen od nikoho nečekejte, že cokoliv udělá za Vás. To bychom se vraceli v malé obměně na začátek článku. Dobrý partner Vám může vytvořit prostor pro přemýšlení, položit dobré otázky, provést vás cestami, jak v sobě najít odpovědi, zdroje, síly. Může Vám pomoci vše si dobře připravit a promyslet a posílit tak Vaší sebejistotu, odvahu a ochotu se do změn pustit. Ale opravdu nemůže udělat nic za Vás. Z mé zkušenosti trvá kvalitní příprava šéfa na změnu zhruba rok. Prochází si procesem hledání, ujasňování, posilování vnitřní jistoty a všechno se zpočátku děje více uvnitř. Získávání jistoty je proces a potřebuje čas a energii. Důležité věci se dějí pomalu, a pokud chcete vidět opravdové a trvalé změny, nechtějte je ihned. Na konec bych rád uvedl jedno moje oblíbené rčení: "Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody." Jak jste na tom?

 

autor: Miroslav Spousta, kouč

Zpět na přehled článků