Menu

Když se sami pochválíte, vždycky se najde někdo, kdo Vás setře. Proč tomu tak je?

Když se sami pochválíte, vždycky se najde někdo, kdo Vás setře. Proč tomu tak je?

Jsou lidé, kteří se nechtějí moc vyjadřovat a dokonce nechtějí psát i o věcech, které se povedly. Mám chuť se zamyslet na tím, proč je ono „zveřejnění dobrého“ hned považováno za PR a tím pádem hodné kritiky? V momentu, kdy se veřejně pochválíte - třeba na facebook či blog napíšete, že se Vám něco povedlo - se toho chytí kritici a označí to za vaše PR. Protože v naší společnosti když napíšete o tom, že něco dobře funguje, tak je to prostě PR, to znamená něco falešného, nepravdivého. A vy budete “sťati”. Vždy se totiž najde někdo, kdo vás „setne“. Jeho snahou je to dobré okamžitě “sestřelit”. 
 
Hodně to souvisí s tím, že téma „něčím se pochlubit“ a pochválit se je v zemích bývalého Rakousko-Uherska považováno za něco nepřístojného. Když se někoho zeptám: v čem jsi dobrý? Co je tvoje/vaše nejlepší kvalita? Odpovědí většinou je, že to musí vědět a říci za ně někdo jiný. Jinak je to považované za chlubení se.  (Nechválit se je považováno za skromnost, jedná se o egoistický přístup. To je paradigma.)
 
A u nás v Česku máme velké tendence kohokoliv odsoudit, když vystaví na odiv, že se mu daří to, co dělá, že se pochválí. Aniž by to oni kritici věděli, pracují s mechanismem „hlavně to setřít“. To se dělo i velikánům, můžeme si vzpomenout na kohokoliv třeba v oblasti kultury a umění.
 
Tenhle typický příklad bych rád ukázal na jednom příběhu, který se mi stal
 
Pochválil jsem veřejně hejtmana Pardubického kraje, který nás navštívil v Akademii Libchavy, že to bylo hezké a velmi otevřené setkání. Byl jsem okamžitě zkritizován za to, že podporuji sociální demokracii a dělám hejtmanovi PR.
 
Samozřejmě vnímám, že hejtman je politik a i já ve volbách volím politickou stranu, ale neznamená to, že nejsem ochoten spolupracovat s lidmi „jiného vyznání“. Nejsem sociální demokrat, ale pokud potkám člověka, který je na vysokém postu a mluví otevřeně, vidím, že je vzdělaný a schopný, má chuť věci a lidi kolem sebe i sebe samotného rozvíjet, tak je potřeba jej uctít jako člověka. Proč ho hned zadupávat jen proto, že je z jiné strany, než kterou jsem volil já?
 
Vezměme například téma křesťanství: z jednoho pohledu napáchalo velká zvěrstva, z druhého pohledu je třeba uznat, že křesťanství vytvořilo vývojový řád, stupeň, který byl v mnoha směrech velmi prospěšný. V určitém smyslu vytvořil řád, který byl pro danou dobu užitečný. A potom se mohu podívat na jednotlivce v rámci křesťanství, a najdu spoustu úžasných a velmi vyzrálých osobností.
 
Nemusím tedy někoho odsuzovat jen proto, že je křesťan, a mohu jenom hledat, jakým způsobem si můžeme být při diskuzi užiteční.
 
Základem problémů je pravidlo, že pokud někoho přesvědčujeme, aby přestoupil na jinou víru, a on nepřestoupí, označíme jej za nepřítele.
 
Ona „ideologická rovina“ nemusí vzájemně ladit, s oblibou říkám, že si nemusíme rozumět, hlavně když se podporujeme. Je dobré podporovat myšlenky, které jsou prorůstové, které jsou za hranicí ideologie.
 
A tak se mi chce vyzvat: přestaňme ničit pozitivní myšlenky, pojďme přestat řešit, kdo ke které ideologické skupině patří, pojďme podporovat pozitivní činy a buďme v pozitivním rámci. Pokud do toho systému přineseme toto uznání ideí, budeme také respektováni. Z toho vznikne kultivovaná diskuze, která pak najde společnou cestu.
 
Pokud někomu něco negujeme, bereme mu sílu
 
Dokonce už v naší společnosti vzniklo paradigma, že v rámci boje vzniká nová kvalita. Ale je to omyl, protože nová kvalita vzniká z diskuze a do diskuze vůbec nepatří napadání druhého jako člověka. Jistě z boje a ze střetu rosteme, ale střet nemá být ve smyslu, že bojujeme a napadáme druhého. Ano, podprahově vždy vidíme záměr vlastního prospěchu, jednoznačně tam ten záměr byl a vždycky bude. Protože záměr prospěchu je projevit se, být nějakým způsobem užitečný. To je naše nejvnitřnější lidská vlastnost, cítit se užiteční. Ve chvíli, kdy budeme respektovat, že člověk „to“ dělá pro to, aby byl v dané společnosti užitečný, ať už je v jakékoliv ideologii, skupině, tak je to v pořádku, pokud tato užitečnost nebude postavena proti někomu, na úkor někoho.
 
Respektovat prostor druhých lidí je základní lidská kultivovanost. Ve chvíli, kdy posuzuji, že se někomu něco daří, a v politice se také občas někomu něco daří, můžeme ho podporovat. Ten, kdo negativně mluví a jedná proti někomu, snaží se tomu člověku sebrat sílu. Tento boj o sílu vychází z toho, že nejsme napojeni na svůj primární zdroj, na svoji duši, a jdeme do toho přes tu sílu ega. Je dobré si uvědomit, že pokud někomu něco negujeme, tak mu bereme sílu; negací přebíráme sílu druhému. Skrze tuto negaci projevujeme svoji moc. A to není způsob, jak máme získávat či „brát“ zdroj energie. dokonce i dobře myšlená pomoc jde po síle někoho, když někomu pomáháme, aniž by si o to požádal, bereme mu jeho vlastní důstojnost.
 
Je dobré vnímat - najít svůj primární zdroj síly. Není to spojeno s žádným náboženstvím. Primární zdroj je podstata člověčenství.….
 
Vždyť neustálé negativní vymezování je také způsob PR
 
Být negativní je také forma zviditelnit se. Člověk, který se ke všemu pořád negativně vyjadřuje, si vlastně dělá své PR touto negací. Protože ten, kdo kritizuje, je brán víc vážně, než ten, kdo něco chválí. Tak už to v našich zemích je.
 
Nechci to postavit proti těm, co jsou negativní, jenom se toho nechci zúčastňovat. Mám chuť spolu-pracovat na různých vyznáních a ideologiích, která z toho hledají cestu ven, spolu-pracovat s lidmi, kteří používají návrhy, jak by to mohlo být. Hledám a chci dále hledat výstupy, kam bychom mohli směřovat, výstupy, které nejsou proti nikomu nebo proti něčemu, ale jsou „pro něco“ s respektem. A třeba i s vědomím, že někteří lidé negaci používají jako sílu, protože jsou rozzlobeni, oslabeni. Velmi často lidé, kteří se opravdu zlobí a jsou negativní, cítí, že je to celé špatně, že tohle nemá opravdu budoucnost, vlastně si ani neuvědomí, že tou negací spadli do koloběhu a už „v tom jedou“, protože to je zase proti někomu a z toho vlastně vzniká jeden velký boj.
 
Společnost se stále zabývá tím, co nefunguje, co kdo dělá špatně, až se postupně zavíráme do ulit, a protože mnozí tento negativní přístup nemají rádi, postupně se z veřejných médií odpojí, protože to nemají “zapotřebí”. Tento negativní vzor se stále opakuje, potom negativně hodnotíme ty, co negativně hodnotili, jsme v začarovaném kruhu.
 
Důvod, proč jsem já osobně na blog začal vůbec něco psát, byl: pojďme se dívat na to, co by šlo. Pojďme u toho, co nefunguje, hledat cestu, jak by šlo udělat, aby to fungovalo. A to mi souzní s koučovacím přístupem, to je jeho základ: pracovat s vizí, hledat možnosti, hledat řešení a nebabrat se “ve výkalech”.
 
Zdeněk Štěpánek PCKA, PCC kouč, zakladatel Akademie Libchavy a Koučink akademie

Spoluautor knihy Mentorink – forma podpory nové generace, Portál 2014 

Zpět na přehled článků